Vážení a milý čtenáři … po dlouhé odmlce jsme s kupkou zpráv zase zpět. Německé noviny přinášejí malé, nepodstatné, zajímavé a bulvární zprávy, ale hlavní je to, že jsou to zprávy z Německa. Všem přeji s tímto vydáním při čtení pevné nervy, ale také obrazotvornost.

Dnešní vydání se věnuje úspěchům z minulé sezóny a redakční náhled na volby. Celkově bylo celé vydání zkraceno na nutnou míru čtenosti a zajímavosti.

Meruna Liberec si po minulé sezóně mohla nastavit nové cíle a nová přání. Jednu důležitou položku si ale ve svém seznamu odmazat mohli, a tou byla obhajoba titulu. Dnes se stát mistrem Německa je sice těžké, ale už to neznamená tolik jako obhajoba titulu. Tím že někdo obhájí titul se tak zařazuje mezi nesmazatelné legendy historie německé minulosti jako jsou právě AS Totti Ratíškovice a FC Munchen. Dříve byl synonymum německého titulu tým Totti Ratíškovic, ale kdo z váz bez zaváhání si vzpomene, kdy tento tým naposled vyhrál německou trofej ? Pojďme se ale věnovat nové legendě a její cestě za obhajobou.

Cesta za titulem byla už v úvodu narušena prohrou, kdy se budoucí vítěz ligy nedokázal prosadit proti AS Totti Ratíškovice a čtyři minuty před koncem utkání přišel i o nadějný bod. Cesta za nápravou ztráty bodů mířila přes nováčka ligy a nepříliš silné týmy. Jenže ouha, hajzlici dokázali obrat Merunu o dva body a to ještě se štěstím Liberec těsně zachránil alespoň bod. A ani další zápas nepřinesl Meruně zlepšení, výsledkem byla jen bezbranková remíza s Negry z Ratíškowic. První plný počet bodů tak přineslo až čtvrté kolo, zápas proti Stulanům, kterému v minulé sezóně zřejmě došel příjem peněz na správu týmu.

Od té chvíle se ale nastartovaný Liberec už před ničím nezastavil, a nezastavil jej ani Munchen ani Stuttgarter Kickers a jediný kdo do poloviny sezóny s Merunou neprohrál bylo Negro Puente. Meruna Liberec procházela bez zavání i druhou polovinu sezóny, celkem to nakonec čítalo sedmnáct výher v řadě a dvacet pět utkání bez prohry než přišla druhá porážka v sezóně, kterou dokázal zařídit druhý tým z top trojky FC Munchen. K souboji o titul už ale nedošlo, Munchen sice doháněl ztrátu seč mohl, a Liberec měl dost velký náskok, při kterém si mohl dovolit zaváhat i se Synotem v závěru.

Když se dnes podívám na tabulku, nikdo by neřekl že to byl konečný souboj bez nervů, když rozdíl mezi prvním a druhým místem je jediný bod. Já tedy nevím jak vy, ale já se u toho moc nezapotil. Já totiž vlastně byl přesvědčený o tom že ten titul Meruna Liberec nemůže ztratit. Konec konců … Liberec to zaslouženě dokázal, a zaslouženě se stal legendou německého klubového fotbalu.

Nám dnes tak zůstává otázka … „bude tak pro letošní sezónu cíl zlatý hattrick“ ?

Dnes už je zapotřebí mluvit konkrétně, protože když se řekne v Německu Munchen, už to nemusí být notně ten Munchen, který všichni známe. Jenže který jiný Munchen mohl získat titul, než ten Munchen Pavla Janka … a navíc jde o chybu tisku, protože titul získala Meruna Liberec. Pokud čekáte že něco opravím alespoň jednu větu, jedno slovo, tak čekáte marně. Munchen totiž po celé jedné sezóně dokázal dovést německý tým k titulu soutěže Evropského Poháru, a zopakovat stejný triumf, který se podařil ve 27.sezóně AS Totti Ratíškovicím.

Asi málokdo by počítal s tím že tento německý tým by mohl triumfovat v podřadnější soutěži Evropské Superligy, když dva dny před kvalifikací vyhořel se skotským týmem FC Nazobaní hoši rozdílem čtrnácti branek. Cesty páně jsou nevyzpytatelné, to víme všichni bez rozdílu národnosti, a tak random chtěl aby budoucí šampión vyřadil v kvalifikaci nizozemský Invincible Amsterdam F.C. dvakrát tři jedna.

Kdo je ve skupině E favoritem poukázal německý tým už od začátku, anglický Newcastle United F.C. porazil doma a venku stejně jako českého zástupce Atletico Bruntál. Jediný tým který mu nepodlehl byl nizozemský 1.FC Red Evil, se kterým Munchen dvakrát remizoval. Německý tým tak ze skupiny postupoval z první pozice rozdílem čtrnácti branek a se čtrnácti body. Zřejmě osudové číslo EP té sezóny, škoda jen že to nebyla čtrnáctá sezóna.
Na úvod play off ale přišlo zkrocení zlé šelmy, která dlouho dopředu avizovala vítězství v soutěži. Do arény Snědovice dorazil Munchen jako favorit, který tamnímu týmu Dynamu Krtek podlehl o dvě branky, přestože poměr střel byl dvě ku osmi. Brankář Björn Schöckel prostě jen neměl svůj den. Tento brankář už do odvety nedostal důvěru a Munchen doma vyhrál o šest branek. Podobná scéna, ale v opačném gardu nastala v Itálii. AC Válcovny Mimoň dostaly na půdě silviaplatzu nářez v podobě pěti branek, odveta s Schöckelem, ovšem skončila remízou když v utkání padlo osm branek.

Schöckel už důvěru do EP nedostal, semifinále s anglickým Ovman United bylo opět rozhodnuto na domácí půdě, poté co si kluci domů odvezli nadějnou remízu. Posledním kdo mohl Munchenu překazit radost byl italský MGK Vincitore da Trutnov. Pavel Jank překvapil svým rozhodnutím, když do finále nastoupilo několik nezkušených mladíků. No ono to slovo „několik“ nezní dost správně, oni tvořili většinu týmu. A tak 23 a 24 letí borci šli ukázat pohárové Evropě, že s doprovodem několika tatíků, lze porazit kohokoliv. Nakonec to i dva cucáci dokázali, Fredi Adler a Tom Lahm nastříleli zkušenému matadorovi z Řecka tři góly. Trutnovský Tao Kong si kuličku do sítě cvrknul jen jednou, stal se prvním finálovým střelcem zápasu, ale radost z toho asi nakonec neměl.

Musíme někdy uznat, že přeci jenom mládí a vitalita mohou hrát někdy větší roli, než zkušenost.

Sezóna skončila a jak je v Německu zvykem, konal se v centru velkoměsta sraz několika vlivných manažerů. Naše noviny se opět snažili aby nechyběli poblíž stolu, kde se budou připravovat přestupy a chystat strategie vedoucí k penězům a ke korupci.

Paměť novinářského pisálka, ale nezačíná u kulatého stolu, ale nýbrž v taxíku daleko od centra dění. Marně se snažím si vzpomenout, co dělám přes třicet kilometrů od města, ve tmě a moje první vzpomínka je jak mi taxikář hází nazpět mou prázdnou peněženku a s pár bankovkami odjíždí opačným směrem, než mají směřovat mé kroky. Nepamatuji si nic … když ale dorazím domů a nahmatám v kabátě svůj červený diář, šipky v diáři směřují do Polska a z Japonska do Německa. Mezi šipkami jsou částky v miliónech, a nejčastěji zapsané jméno je Marcovan a Kawasaki, zřejmě nějaké nové posily do Německa. Pomalu se mi začínají v hlavě zjevovat obrysy toho večera.

Prakticky dosedám ke stolu, když vidím že první příchozí manažeři si již na pozdrav podávají ruce a objednávají pití. Než si stačím objednat u pohledné servírky první řezané, objevuje se i další manažer a k mému překvapení se ale nejedná o manažera z reichu, nýbrž z Řecka. U stolu padají první gratulace k úspěchům, které doprovázeli tento ročník a rady k tomu jak tyto úspěchy ještě zlepšit. Po avizovaných změnách v kádru se u stolu začíná telefonovat … konečně se začíná něco dít, jestli dobře chápu, hlavní ryba večera nedorazí, protože něco nebo někoho chytla, a další kapřík má zpoždění.

A skutečně, ke stolu s třicetiminutovým zpožděním doráží jedna z hlavních manažerských postav bundesligy a zapřísáhlí odpůrce reprezentace, který u sedících manažerů vzbuzuje radost, jako by se ke stolu přihnala plná peněženka. Radost neutuchá ani když se jistý Jan Zetterberg v devatenácti letech dohaduje za cenu jednoho milionu. Začínám mít pocit jakoby bych ve školce manažerů, kteří se radují z přísunu každé koruny na lízátko. Začínám se loučit s myšlenkou že u těchto bundesligových chudáků a jim přidružených zaslechnu něco o korupci. Zaráží mě ale fakt, když se dovídám že jeden z německých manažerů vlastnící japonský tým, nepotřebuje peníze. Nabízí hráče za pakatel i přesto, že jde o hvězdy, které na trhu mají cenu v desítkách miliónů. A zde se dostávám vzpomínkou k prvnímu jménu, které je zapsané v bloku, jakýsi Kawasaki, v řeči manažerů se asi jedná o budoucí hvězdu ligy.

Už jsem asi u pátého piva, když mi dochází, že Marcovan není hráč, ale jistý kontrolní systém, kteří se všichni buď snaží obejít, a nebo zničit. Zřejmě nějaký počítačový systém, evidující částky za přestupy, na který si najímají hackera, aby se ho snažil zavirovat. Věty ale týkající se této kontroly většinou končí slovy „to nebude problém“. Do teď si bohužel nemohu vzpomenout proč dvě šipky z japonského a německého týmu směřují do Uruguaye a následující šipka končí u systému Marcovan.

Po několika hodinách a jednom telefonátu dorazí ke stolu jistý manažer z Polska, pokud jsem dobře slyšel jméno měl by to být Kolos Drancer, kterému je nabízeno že se němečtí manažeři dohodli, že mu umožní investiční vstup do bundesligy, pokud každému z nich podstrčí menší úplatu v hodnotě osmdesáti miliónů. Manažer vrtí jen hlavou a namítá něco o styku s policií a protikorupční. Po nějaké chvíli sním někteří manažeři váhají dál mluvit. Poslední zmínka v mém diáři je sepsaná smlouva řeckým manažerem že po výhře titulu v Řecku přelije většinu peněz do Německa a na oplátku si zde založí nový tým. Všechny tyto vzpomínky mi bohužel ale nesouhlasí s tím že v Kölíně nepotřebují peníze.

Parta manažerů vstává od stolu, jdou ke mně a chtějí abych jim potvrdil sepsanou řecko-německou smlouvu, chvíli nechápu, dokud mi nezačnou brát můj blok. Čtou si popsané listy na kterých později hrají piškvorky a do mě lijí jedno pivo za druhým. Jsou přátelští, usmívají se, mají ze mě zjevnou radost … a čím více listují v bloku, tím více se smějí. Tím celý příběh končí … protože si pamatuji už jen to, že mě vyhazuje taxikář z vozu.

Závěrem bych chtěl poděkovat těmto manažerům, že brali ohled na mé zdraví a v těchto dnech mrazu mi nechali peníze alespoň na přivolaný taxík, a nenechali mě tak ležet někde v příkopu.

Zatímco se psali poslední německé listy, byli v Německu reprezentační volby, do kterých nikdo nechtěl kandidovat. Na poslední chvíli se přihlásil Elias a za pomoci Kafua tak Německu zachránili kredity, zajišťující lepší budoucnost země.

Okolní země zjevně nechápou a nikdy nepochopí naše starosti v reichu a odsuzují nás do role outsiderů, a zatím co umlčují naše názory na reprezentaci, vozí Kafu s Eliasem den úspěch za druhým včetně nevydařené kvalifikace s postupem na MS přes baráž a zlatou medaili z ME. Ale to hlavní co přinesli pro Německo, byl koeficient a kredit. Něco co dělá brejk brejkem, a bez ohledu všech odpůrců a příznivců je to něco, co každý manažer chápe jako přínos.

Letošní kandidátka je ale širší. Do německých voleb sic na poslední chvíli kandidují hned tři manažeři. Jeden z nich je ještě před spuštěním vyřazen, pro příliš málo zkušeností s odpůrci reprezentace. Ale poprvé se v kandidatuře objevuje i někdo jiný než Elias. Druhým manažerem, který se chce zapojit do vedení těch nejlepších je Míra.

Po dlouhé době tak manažeři mají možnost a důvod jít k volbám a opravdu se rozhodnout mezi zkušeným manažerem, který s repre dlouhodobě pracoval, a nebo manažerem který repre může přiřadit svůj vlastní nový styl. Je to něco, co německá reprezentace dlouhodobě nemohla zažít, pro tak velký nezájem vést repre. Jak známo, na vině ze strany manažerů není skutečný nezájem, ale obavy z možných represí vedený ze strany těch co si jsou rovnější.

Jak vidno, už na úvod voleb bylo patrné že někteří voliči si našli cestu k novému zájemci o reprezentaci. Na druhé straně ovšem vítězí zkušenost. S hlasy se dokonce obchodovalo, kdy se za ně požadovali jakési „beléše“, bohužel nám dosud není jasné, jestli se jedná o peníze, dorostence nebo jak někteří tvrdí o pochutiny.

Přestože zde zůstává problém s hlasy, které se neuplatní i přes veškerou snahu manažerů z první ligy přilákat co nejvíce zájemců, což je nadlidský úkol, tak musíme poděkovat většině manažerů, kteří vážili dalekou cestu k volebním urnám, a volili zkušenost a spolupráci. Děkujeme těm šest a šedesáti procentům voličů, kteří nám přinesli tolik toužebné kredity, a reprezentace jim na oplátku zkusí přinést úspěchy zaručující více respektu ze zahraničí.

I na začátku současné sezóny se podařilo odehrát německý předsezónní turnaj Elversberg Cup, do kterého si našlo cestu celkem jeden a třicet německých týmů a jeden australský. Jako každou sezónu se očekávalo postup předních německých týmu do play off, a o australském Grondhillu se taktéž příliš nepochybovalo.

V dobrém světle se objevilo hned několik týmů, kteří na úvod sezóny chtěli předvést nebo prodat své nové posily. Ve skupině A se o postup přetahovali všechny tři prvoligové tymy z nichž nakonec neuspěl Jičín. Předvedl se FC Bayern Mnichov, který dokázal porazit Totti Ratíškovice a remizovat v Elversbergu. Ve skupině B udělalo dojem FC St. Pauli, které neprohrálo jediný zápas a s Negro puente uhrálo bod. Vaffenfabrik 1913 prohrál jen s uvodní dvjicí a zůstal tak za nepostupovou dvojicí. Ze skupiny C postoupila důležitá dvojice Grondhill a Tahouni Ratíškovice, a Ve skupině D dvojice Stuttgarter Kickers a TJ Sokol Hať nechali za sebou Merunu Liberec.

Ve vyřazovací části nakonec Totti Ratíškovice nestačili na Stuttgarter Kickers, Hať neměla šanci na úspěch proti Grondhillu, Pauli vyřadilo Elvesberg a Tahouni nečekaně dali sbohem Negro Puente. Grondhill se nakonec ve finále potkal znovu s Tahouny z Ratíškovic a po jasné výhře slavili vítězství.

Budiž tak ostudou pro německou zemi, že turnaj v německých barvách slaví jediný zahraniční zástupce.

I v následující sezóně nám začal bundestip, kterého se mohou zúčastnit všichni manažeři vlastnící německý tým. Prakticky je nemožné aby zvítězil někdo jiný než Krize, který tuto soutěž vyhrál už třikrát v řadě. Přesto ti co by se o to chtěli pokusit, najdou tuto soutěž na adrese http://bundestip.z-chess.com/

Pro upřesnění jen doplňuji že každý přihlášený manažer musí mít německý tým, a jeho přihlašovací jméno se musí schodovat s manažerským jménem. Tipují se výsledky zápasů nejvyšší německé soutěže na brejku. Vítěz s největším počtem bodů na konci sezóny získá balíček na celou jednu sezónu.

Všem přihlášeným přeju hodně zábavy.

Závěrem už nemám co říct, tato stránka slouží už jen na rozloučení ...

Takže mi tímto dovolte bych vám všem poděkoval za to, že jste opět otevřeli toto vydání, a dovolte mi abych vám popřál mnoho úspěchu v této sezóně, která již začala.